noc má na kahánku

a marně se tě dotýkám,

ztichlá a ztuhlá

rajským plynem spánku

nevnímáš dotyky

mých horkých prstních článků

a jejich zoufalství:

“probuď se, milá!

Jsem tu tolik sám!”

A kde končí tvá silueta

a špulí na mě obrys hebky bílý,

palčivou výzvu

k dobývání světa

s dvěma kyprými světadíly

jak zlato za výlohou

vybízí mě k zločinu:

“Rozbij ten poklop,

není moc co řešit,

jak dlouho se chceš

zase jenom těšit,

proraž ten spánek

i tu úžinu!”

Jenomže ty tak hezky spíš…